Konec první velké epochy orchestru v Teplicích Bruno Schestak 1938 - 1945
Závěr programu patřil symfonické skladbě s názvem Píseň hrdinů od německého komponisty Emila Kühnela z Chrastavy u Liberce. Také tento skladatel byl srdečně pozdravován přítomnými posluchači, koncert lze celkově označit za velmi úspěšný. Pokračovalo i kulturní dění v dalších městech Podkrušnohoří. Tuto situaci dokresluje zpráva o tom, že s platností od 1. července 1943 jmenoval starosta města Chomutova šéfa teplické operety Norberta Scharnagla intendantem Městského divadla v Chomutově. Navzdory postupujícím válečným událostem se v září roku 1943 setkáváme s uveřejněným plánem pro teplickou koncertní sezónu v zimě 1943 - 1944, kde budou vedle symfonických koncertů tradičně zařazené též koncerty komorních souborů a pěveckých spolků. Plánovaná je spolupráce s městským orchestrem v Ústí n. L., tamní šéfdirigent bude rovněž hostovat v Teplicích. První symfonický koncert nové sezóny se měl uskutečnit 20. září, programově dominujícími autory se průběžně stávají opět L. van Beethoven a R. Strauss. Vůdčí osobností koncertního dění zůstává B. Schestak. Zprávy o kulturním dění v Teplicích pokračují ještě v roce 1944, můžeme pročítat oslavné články věnované různým výročím, příkladně 4. září se jednalo o studii připomínající význam rakouského skladatele Antona Brucknera (narozen 4. září 1824). S postupujícím podzimem se rozsah místních novin zužuje, mizí kulturní zprávy a dominují informace o válečných událostech. V posledních dnech roku 1944 bylo vydávání novin Neues Tagblatt zastaveno. S koncem druhé světové války ukončilo svou činnost Městské divadlo a uzavřela se rovněž více než sto let trvající velká epocha působení lázeňského orchestru v Teplicích.
V polovině 19. století byl v blízkosti Zahradního a plesového domu vybudován hudební pavilon, kde se konaly letní koncerty teplického orchestru situované do Zámecké zahrady. V letech 1960 až 2003 zde sídlila administrativa Severočeské filharmonie Teplice a do roku 1986 zde měl orchestr i svou zkušebnu.
55
Po zatím klidné diskuzi ale vyvolal překvapení odpolední blok, když teplický advokát Franz Stradal přednesl návrh na nové uspořádání českých zemí. Historické hranice měly být zrušeny a nahrazeny hranicemi jazykovými, čímž by vzniklo 4 - 5 českých a 2 - 3 německé kraje. Měly být zrušeny i veškeré zemské instituce a jednotlivé kraje být odpovědné přímo centrální vládě ve Vídni. „Němci se musí osamostatnit a každou solidaritu s Čechy co nejrozhodněji odmítnout,“ zaznělo na tomto sjezdu a ještě téhož dne byl převratný návrh jednohlasně přijat. „Bylo to nejostřejší stanovisko, jaké Němci v Čechách roku 1848 hájili. Připravovala se tím půda pro spojení německého Rakouska s velkým německým státem“, upozorňuje historik Arnošt Klíma. A skutečně, další den sjezdu rokovali delegáti o možnosti připojení k celní unii s Německem. Nakonec pak bylo schváleno odhodlání nejen k hospodářskému, ale dokonce i politickému propojení Rakouska s Německem. Výsledek sjezdu byl silnou kávou nejen pro Čechy, ale i pro mnohé Němce. Hrabě Clary-Aldringen nemohl jako šlechtic přijmout myšlenku zániku historických zemí Koruny české a po skončení akce si zapsal do deníku „teď mám německé jednoty dost na dlouhý čas“ a veřejně se od sjezdu distancoval. Teplický magistrát se zase zalekl, že město získá nálepku centra velkoněmeckých a protičeských nálad a obával se, že situace by mohla nepříznivě působit na oblibu lázní u hostů ze slovanských zemí. „Několikrát proto uvedl, že v Češích vidí bratry, s nimiž Němci žili v přátelství řadu století, že i v budoucnu s nimi chtějí sdílet stejný osud a žádají rovnost a svobodu pro oba národy,“ uvádí historička Jitka Budínská. Závěry sjezdu se nicméně přesto později staly významnou součástí německé politiky v Čechách. Nacionalistické kruhy českých Němců je dvakrát oprášily a pokusily se je převést do praxe - poprvé roku 1918 a podruhé pak roku 1938 v podobě odtržení Sudet a jejich vtělení do nacistické říše. (S použitím materiálů MF Dnes a německého tisku)